Další velké PROČ!! dělat věci jinak

Už delší dobu se při procházkách se synkem občas na ulici potkáme s jednou babičkou s vnoučkem. Do dnešního dne jsme vždy prohodily jen několik slov.

Odpoledne jsem se vydala se synkem k nám do malého lesíku, kde je zároveň dětské hřiště a tam jsme se s „babičkou a vnoučkem“ zase potkali. Už při minulých setkáních mi paní sem tam naznačovala, že je chlapeček trochu pomalejší než ostatní děti.

Nepřikládala jsem tomu důležitost, říkala jsem si, že každé dítě má zkrátka své tempo. Dnes jsem se o mentálním stavu chlapce dozvěděla o něco více.

Chlapci jsou tři roky a do nedávna u něj bylo podezření na autismus, které při poslední konzultaci psycholog vyloučil. Chlapec nemluví, komunikuje pomocí zvuků, je dosti bojácný, zároveň je ale na první pohled vidět, že má pouze svůj jiný svět. Svět, ve kterém si jede svým vlastním tempem a dle vlastního řádu.

Chlapce prozatím není možné dát do mateřské školky. Jelikož některé základní úkony ještě sám nezvládá, nebyl by přijat. Z toho důvodu se střídají v hlídání oba rodiče, kteří se tak prakticky nevidí a mezičasy, kdy musí být rodiče v práci, vykrývá tato „babička“ (rodinná známá).

Když není čas na důležité věci

Když jsem tak paní poslouchala, bylo mi z toho tak nějak smutno. Chlapec sice nemá autismus potvrzen, ale větší péči by v těchto prvních letech určitě potřeboval, protože je zde dle odborníků naděje, že se cca do pěti let může ve vývoji se svými vrstevníky srovnat.

To však pracovní režim celé rodiny naprosto vylučuje. Rodiče jsou natolik zabraní do svých zaměstnání a povinností, že je intenzivnější péče naprosto vyloučená.

Netvrdím, že z hodinového vyprávění, jsem hned expert na problémy této rodiny, ale ať už je u nich situace jakákoliv, mě toto setkání dalo hodně.

Život je od toho, aby se prožil a ne propracoval.

Vrylo se do mě jedno velké PROČ. Další potvrzení toho, proč nejít s davem a dělat si věci podle sebe. Teď mám na mysli zaměstnání a jeho nesmyslnou pracovní dobu. Nemyslím si, že jsme na tomto překrásném světě proto, abychom většinu svého času proseděli v kancelářích a na skutečný život měli jen pár hodin týdně.

Dnešní den byl pro mě utvrzením toho, že chci jít vlastní cestou.

Matyášek a já

Mým životním cílem je žít život tak, abych dala svým dětem ten nejlepší možný základ pro svobodný život ve štěstí, nikoliv život ve strachu a stresu z představy, že přijde zase další den.

Chci, aby si věřily, šly si za tím, po čem jejich srdce prahne, a nepochybovaly o sobě.

Chci, aby se v jejich slovníku vůbec nevyskytovala slova, jako MUSÍM, NEZVLÁDNU, NEUMÍM.

Spojení CHTĚL BYCH, aby bylo rovnou zakódováno jako CHCI. Nemyslím rozcapené CHCI, ale sebevědomé, které je samo vyburcuje k akci, ve které je nikdo a nic nezastaví.

Žádné vnitřní mantinely

Žádné lži typu – za to může osud, na víc nemám, nejsem na to dost dobrý, on je lepší než já proto a proto, neumím to a to, to nezvládnu. Nedovolím, aby jim byly v hlavě vystavěny zdi ze strachů, které mají lidé kolem nás.

Možná jsem jako matka sama proti sobě. Možná mi takto děti vyletí z hnízda do světa příliš rychle, ale věřím, že největší bohatství, které mohu svým dětem dát je právě vnitřní spokojenost, sebedůvěra a vědomí toho, že je vše možné! Jen tomu věřit. Nic jako byty, domy, auta jim takovou hodnotu do života nedá.

Tereza Vlčková

Mou vášní jsou finance, podnikání, myšlení úspěšných lidí a život, jaký spolu s ním přichází. Mým životním posláním je dovést i mou rodinu na pravou stranu - do světa finanční a psychické svobody - a umožnit tak mým dětem žít život, ve kterém již neexistují žádné mantinely a strachy z života podle vlastních představ. Můj osobní příběh k přečtení ZDE >>

Komentáře