Proč jsem se rozhodla psát blog?

Příliš často se setkávám s lidmi, kteří jsou tak říkajíc ztracení. Nevědí, kudy kam, neustále si na něco stěžují, jsou zlí na své okolí. Je mi vždy až úzko z toho neustále se opakujícího scénáře: Život, jaký žijí, jim nevyhovuje, ale vlastně nejsou ochotni udělat změnu.

Jen čekají, že se z ničeho nic, jakýmsi zázrakem, všechno změní samo. Ze všeho špatného v jejich životě obviňují společnost, dobu, ve které žijeme – je přeci tak hektická, všichni si jen hamouní pro sebe a tudíž každý, kdo přišel k nějakému majetku, si ho zákonitě musel nakrást nebo je tzv.“povoláním syn“. Bla bla bla…

Určitě jste někoho takového ve svém okolí potkali nebo možná znovu a znovu potkáváte. Nejvíc mě vždy zamrazí ze skutečnosti, že jsem se do této skupiny lidí také ještě donedávna řadila.

Můj příběh byl vlastně hodně podobný

Před dokončením bakalářského studia na vysoké škole jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání, které mi opravdu dalo školu života, která mě na chvíli zařadila mezi právě takto negativně smýšlející lidi. Seznámila jsem se s praktikami nečestných malých podnikatelů typu – nevyplácení výplat, očerňování zaměstnanců, vyhrožování, neúcta k lidem všeobecně, omezování potřeb seberealizace a pocitu užitečnosti vůbec.

Vedlejším produktem těchto situací bylo snížení sebevědomí na minimum. Brala jsem jako samozřejmost, že všude v zaměstnání dostanu plat 20 tis. Kč hrubého a víc ani ťuk. I když po předchozích zkušenostech jsem si říkala, že mohu být vlastně ještě ráda, že mi slíbenou výplatu vůbec dají.

Chvíli jsem negativním soudům z mého okolí rovněž přikyvovala. Přeci jen mě také právě jeden podnikatel pěkně vypekl. Připadala jsem si naprosto nemožná, že neumím vydělat peníze jako všichni moji kamarádi a známí kolem mě. Že si nemohu pořídit to či ono, že nemůžu cestovat, udělat někomu radost malým dárkem a to jen tak, aniž by dotyčný měl svátek či narozeniny.

Když se ale ohlédnu zpátky, nejhorší na tom všem je, že jsem s tím ani nic nedělala. Dovolila jsem jim takto se mnou jednat. Pouze jsem v sobě dusila vztek, že je situace jaká je. Připadala jsem si čím dál víc nemožná, a úměrně s mou nespokojeností, nevyrovnaností, vztekem, rostla i má negativita vůči všemu a všem. Měla jsem neustále na někoho spadeno. Až příliš jsem řešila, co si kdo o mě myslí, co kdo jak řekl atd.

Ta neustálá kontrola sebe i ostatních byla už tak nesnesitelná, že byly pouze dvě možnosti:

  • Buď se z toho dočista zbláznit

  nebo

Obrat k lepšímu

Nebudu vám nic nalhávat. Špatné období, o kterém mluvím, trvalo neskutečných 8 let!!! Základní kameny pro úspěšný restart jsem během těch let postupně pokládala, ale skutečný význam jsem v nich začala spatřovat teprve nedávno. Vše se poskládalo do zřetelnější podoby a teď už můžu říci, že celé ty roky hledání, kopání kolem sebe, k něčemu byly, že se prostě měly stát přesně tak, jak se staly. Každá jednotlivá událost mě měla postupně dostat právě sem. Na mou vlnu, na které teď trochu ujíždím 🙂

Turecko_vlnaOLYMPUS DIGITAL CAMERA

U mě byl počáteční stav na úrovni smýšlení zarytého zaměstnance a skončil na úrovni svobodně smýšlejícího člověka, který se otevřel možnostem svobodného podnikání.

Konečně mohu říci, že jsem tvůrcem svého života. Že se mi neděje sám od sebe. Tvořím ho pouze já sama, nikoliv vlivy z vnějšího prostředí.  Konečně mám život ve svých rukou a cítím, že se ubírá tím správným směrem. A tak mám pocit, že se o to musím s vámi podělit.

To je důvod, proč jsem začala psát tento blog. Tak nějak doufám, že se mi podaří vnést kousek štěstí do dalších životů, protože můj názor je, že být poslušným zaměstnancem, není pro každého 🙂

Kdo vydrží neustále někomu poklonkovat, podřizovat se, o vše se dovolovat. Smířit se s tím, že se po zbytek života vzdá svých vášní, uspokojení ze seberealizace. Ano, určitě to pro někoho je. Třeba pokud jste ten šťastlivec, jehož náplní práce je přesně to, co vás naplňuje.

Ale ruku na srdce, to se asi moc často nestává, že? Spíše se smíříme s faktem, že práce je práce a zábava je zábava a dohromady to prostě sloučit nejde. Že na zábavu máme vyhrazeno jen několik málo chvil a to opravdu jen tehdy, pokud nic jiného nehoří. Ať už v práci či v rodině.

Nedovolte vaší mysli smířit se s nesmiřitelným! Chtějte pro sebe vždy jen to nejlepší. 

Tereza Vlčková

Mou vášní jsou finance, podnikání, myšlení úspěšných lidí a život, jaký spolu s ním přichází. Mým životním posláním je dovést i mou rodinu na pravou stranu - do světa finanční a psychické svobody - a umožnit tak mým dětem žít život, ve kterém již neexistují žádné mantinely a strachy z života podle vlastních představ. Můj osobní příběh k přečtení ZDE >>

Komentáře